Varhaník z perníkové metropole

"Jsem hodně velký patriot," přiznává Vlastimil Bičík, rodák z Pardubic, města, v němž udělal své první muzikantské kroky, absolvoval konzervatoř. Města, kde dodnes žije a kam se vrací za rodinou z varhanních koncertů v nejrůznějších koutech Čech i celé Evropy, ze zkušeben pražských divadel, kde je jedním z nejvyhledávanějších korepetitorů ...

Neodolatelné kouzlo varhan

"Když mi bylo asi tak tři a půl roku, slyšel jsem poprvé hrát varhany. Předpokládám, že to bylo asi o vánocích, ale každopádně vím, že jsem projevil přání na tenhle nástroj hrát a to přání mi vydrželo. Máma to vzala vážně, vrazila mě do hudebky na klavír, varhany jsem pak vystudoval na pardubické konzervatoři a pokračoval na AMU, odkud jsem odešel před posledním ročníkem," shrnuje ve zkratce svou očividně celoživotní lásku ke královskému nástroji varhaník a všestranný muzikant Vlasta Bičík.

Ve světle muzikálových ramp

Docela odlišný svět než velebné přítmí kostelů a chrámů s burácejícími píšťalami varhan se Vlastimilu Bičíkovi otevřel v polovině devadesátých let na rozzářených scénách muzikálových divadel. Bylo to díky obrovskému boomu nových soukromých produkcí tohoto žánru u nás předtím více méně skomírajícího. V oblasti korepetice, respektive hudebního nastudování, se Vlasta Bičík rychle zřejmě nejvyhledávanějším a nejznámějším jménem nového muzikálového světa. Cesta do něj vedla přes konzervatoř Jaroslava Ježka, kam byl po konkurzu pozván jako korepetitor, a kde se mu naskytla obdobná nabídka pro českou verzi slavného muzikálu květinové generace Vlasy. Práce na Vlasech mu ovšem přinesla i další cenné zkušenosti ... více na: »

Vlastimil Bičík hraje na varhany po Mozartovi

Pardubický rodák Vlastimil Bičík (1971) je dnes již významným hudebníkem, který je podepsán pod celou řadou muzikálů, koncertuje v kostelích, vidět jej můžeme i v soutěži Česko hledá SuperStar, kde soutěžící doprovází na piano.
Je synem významného pardubického archiváře a nám poskytnul následující rozhovor:

Jak jste se dostal k hudbě?

Údajně to bylo tak, že snad někdy ve třech letech jsem slyšel varhany, pravděpodobně o Vánocích a projevil jsem přání na tento nástroj hrát. Takže jsem začal navštěvovat "hudebku" v Hrochově Týnci, kde jsem u paní učitelky Žídkové hrál na piáno.
Stále se mi, ale líbily varhany. Fascinovalo mě, že je to tak velký nástroj. Musíte hrát léta na piáno, zkoušky taky děláte na piáno a na varhany začínáte až na konzervatoři. Člověk musí k varhanám fyzicky dospět, aby dosáhl nohama na pedály.
Potom jsem studoval na konzervatoři u profesora Václava Uhlíře, pokračoval jsem na AMU u profesora Bárty, ale po třech letech jsem odešel.

Hrajete nebo hrál jste v některých kapelách?

Ano hrál jsem ve Sto zvířatech. To je prima hudba. Nechal jsem toho z nedostatku času. Nyní mám rodinu a hraní zabíralo často celé víkendy. Občas se na ně, ale zajdu ještě podívat.

Jak to jde dohromady s vážnou hudbou?

Někteří si myslí, že to nejde, ale já jsem přesvědčen, že to jde. Já hudbu nedělím na vážnou a populární. Já to dělím na hudbu dobrou a špatnou.

Hudbu posloucháte tedy podle nálady?

Já na poslech hudby nemám moc času, ale mám samozřejmě svoje favority. Mám hodne rád baroko. Čím jsem starší, tím víc. Každý zná Bacha a Händla, ale já mám rád ty spíše méně známé autory.

Kde míváte koncerty?

Já koncertuji v Praze, tam hrajeme pravidelně. S Pavlem Novotným z České filharmonie, který je shodou okolností také z Východních Čech, hraji u svatého Františka u Křížovníků, tam jsou barokní varhany. Jsou bohužel po dost necitlivém zásahu, ale nakonec z toho ta podstatná část zůstala, takže znějí hezky. Tyto varhany jsou kuriozní tím, že na ně hrál Mozart. Je to zajímavý pocit hrát po takovémto člověku na nástroj.

Vaše jméno figuruje také pod několika muzikály ...

K tomu jsem se dostal, ani nevím jak. Tenkrát mi zavolala spolužačka z konzervatoře s tím, že nemají pianisty a ať jedu dělat konkurz.
Tehdy jsem neměl dost práce, tak jsem to zkusil a konkurz udělal. Dva týdny na to mi přišla nabídka také od kolegyně, která dělala produkci muzikálu Vlasy s tím, že shání korepetitora. Tak jsem jel dělat další konkurz. Časem jsem se vypracoval z korepetitora až k tomu, kdo to má celé na krku. Dělali jsme také Tajemství s Danielem Landou, Rusalku, Hamleta, Krysaře a další známé muzikály.

A když k tomu ještě přidáme Česko hledá SuperStar ...

To je kapitola kdy jsem si sáhl hodně na dno svých sil.

Jak jste se k tomu dostal?

Dostali na mě doporučení. Bylo to zrovna, když bylo první kolo.
Moje žena na to koukala na polské či německé televizi. Když na to šly upoutávky u náš říkala: "Proč tam ještě nejseš?" Týden na to mi přišla nabídka, tak jsem to vzal.
Je to dobrá zkušenost, člověk si ověří co vydrží ať už s nervama nebo s úpravou skladby ve velmi krátkém termínu.

Jaká byla spolupráce se soutěžícími?

Dobrá, já jsem docela komunikativní. Snažili jsme se jim vyhovět. Většinou ti lidé měli více či méně jasný názor na to, jak by to chtěli zazpívat.
Největším problémem pak bylo vybrat tóninu, ale to vše se během tří dnů dá udělat. Snažil jsem se je víc uklidňovat.

Liší se váš názor na soutěžící od názoru poroty?

V zásadě jsme se shodli. V tom druhém kole porota zaznamenala změnu, ale pan Horáček je chytrej člověk.
Tato porota mi "sedí" víc, než ta z prvního kola i když nemám nic proti panu Hejmovi.
Tipy na první tři v semifinále mi loni vyšly, ale uvidíme.
Ve finálových večerech je především důležité kdo hlasuje, zda to jsou ženy ve středním věku, nebo někdo jiný.

Věnujete se také učitelskému povolání ...

Učím na konzervatoři Jaroslava Ježka. Nyní působím i na dramatickém oddělení pardubické konzervatoře, takže pracuji s herci.
Je to jiná zkušenost. Jdou víc po obsahu a vědí o čem zpívají, čímž se nechci nijak dotknout zpěváků.

Takže Vaše učitelská dráha nemá s hudbou nic společného?

Kupodivu ne, ale ty varhany si stále držím jako prioritu. Jelikož na tom nejsem finančně závislý, můžu si koncerty vybírat a hrozně rád jezdím hrát na malá města, kde to lidé berou úplně jinak.

Práce se superstar? To je zábava

Za klavírem

Zatím co ve finále adepti SuperStar zpívají na hudební základy písní nebo v některých případech i s kapelou, semifinále se museli chytit na pouhý klavírní doprovod. Se zvládnutím všech úkolů jim pomáhá vyhledávaný korepertitor a hráč na klávesové nástroje Vlastimil Bičík.
"Mým úkolem je jejich všeobecná hudební příprava. Musím to s nimi sehrát a říct jim zásadní věci ohledně intonace, výrazu, pojetí písně. Jsou zvyklí zpívat podle originálu a semifinále najednou přišli a byli hozeni do vody se samotným pianem.
To je rozdíl jak ve zvuku, tak zpracování. Kytarová písnička bude na pianu znít úplně jinak.
Musel jsem se snažit, aby to znělo co nejvěrněji," říká Bičík. "S finalisty jsem jen jeden den. Na každého mám tak půl hoďky, hodinu. S někým je víc práce, s někým míň.
Písničky se nahrávají na hudební základy. Je to pro ně asi příjemnější, protože je to bližší originálu. Před bigbandovým večerem jsem s nimi logocky pracoval víc, i na aranžmá s kapelou", vysvětluje korepetitor.Práci s mladými zpěváky se pochvaluje.
"Letos je se všemi lepší spolupráce než minulý rok. Snad proto, že jsou v průměru starší.
V podstatě celá padesátka semifinalistů byla příjemně komunikativní. nebyl tam vůbec žádný problém, a to mě na tom hlavně bavilo," podotýká. Letošní zpěváci mu připadají lepší než lonští.
"Nechci tím shazovat minulý rok, ale zdá se mi to tak. Letos nad tím víc přemýšlejí a mají reálnou představu," dodává Bičík.
Za nejdůležitější pro zpěváky pokládá výběr písně.
"O tom to svým způsobem celé je. Člověk může zpívat výtečně, ale vybere si špatnou písničku pro lidi a podepíše si to sám pod sebou."